ZELENÁ JE BARVA NADĚJE. A NĚKDY TAKY TĚŽKÉ RANÍ KOCOVINY.

Můj drahý manžel se rozhodl, že k narozeninám nezatouží po chytrých hodinkách ani po nové sadě šroubováků, kterými by stejně jen týral zeď v obýváku. Ne, on zatoužil po spirituálním zážitku, který v českých luzích a hájích běžně nazýváme „patnáct litrů zelené“.

Upřímně, nevím, jestli chtěl oslavit své další stárnutí, nebo se pokusit o invazi mimozemské civilizace prostřednictvím mentolové barvy v žaludku. Když jsem viděla tu armádu lahví seřazenou v lednici, měla jsem pocit, že se připravujeme na chemický útok, a ne na komorní oslavu u guláše. Výsledek? Celá kulečníková herna vypadala jako scéna z pohádky o hastrmanovi, který se trochu moc rozjel na kolonádě.

Manželův výraz ráno? Řekněme, že vypadal jako postava z Orlíku, která právě zjistila, že texty písní jsou v podstatě filozofická poezie. Místo narozeninového dortu jsme podávali silné kafe a tiché pokání, zatímco žaludek se mu vzpíral jako splašený kůň.

Poučení pro příště? Pokud někdo tvrdí, že „jedna zelená nikoho nezabije“, věřte mi, že patnáct litrů už má parametry menší jaderné katastrofy. Příště mu radši koupím ponožky. Jsou sice nudné, ale aspoň z nich nikdo druhý den ráno nemá pocit, že mu někdo v hlavě brousí parkety. 🙏😂