VRAŽDA V KUCHYNI: KOPROVKA ZVÍTĚZILA NAD MÝM ZDRAVÝM ROZUMEM

Dneska jsem se totiž rozhodla, že dceři udělám radost a uvařím koprovku. Jídlo, které jsem od základní školy bojkotovala s vervou středověkého inkvizitora. Už jen ten proces přípravy v mém mozku aktivoval varovné signály – jako by mělo přijít zemětřesení nebo minimálně návštěva finančního úřadu.

Jenže pak se stalo něco, co si nedokážu vysvětlit jinak než dočasným zatměním mysli nebo mimozemskou intervencí. Ta vůně, která mi dřív evokovala školní jídelnu a trauma z dětství, mi najednou… nevadila? Dokonce jsem přistihla sama sebe, jak s podezřelým nadšením ochutnávám omáčku přímo z vařečky.

Když jsem si pak nandala plný talíř, s hrůzou jsem zjistila, že mi to fakt chutná. Seděla jsem tam, pozorovala tu zelenou katastrofu na talíři a přemýšlela, jestli se mi právě nezhroutil celý hodnotový systém. Je to snad první příznak dospělosti, nebo mě začíná ovládat nějaký parazit z kopru? Každopádně, jestli začnu příště dobrovolně žehlit nebo se těšit na pondělní ráno, tak prosím, někdo mě okamžitě vyveďte z omylu. Tohle už zachází moc daleko.