PROKRASTINACE JE MÁ SUPERSCHOPNOST ANEB JAK SI ZNIČIT ŽIVOT V PŘÍMÉM PŘENOSU

Mám na stole tolik restů, že by z nich šla postavit replika Eiffelovy věže v životní velikosti. E-maily se v mé schránce množí jako králíci po třech skleničkách vína a tabulky v Excelu na mě z monitoru koukají s takovým opovržením, že začínám vážně uvažovat o změně identity a kariéře v chovu alpak v Peru. Co ale udělám, když mě tlačí termíny a můj vnitřní klid je v koncích? Přesně tak – sednu si a začnu psát blog o tom, jak nestíhám.

Logika? Žádná. Sebeúcta? Momentálně na dovolené v lepších krajinách. Ale uznejte, že je to fascinující disciplína. Místo abych dokončila tu prezentaci, u které mi zákazník včera večer poslal „milý“ komentář, raději analyzuji svou schopnost vyhýbat se zodpovědnosti. Je to skoro umění. Můj mozek je v tuhle chvíli jako vyhledávač, který mi nabízí všechno kromě práce: recept na kváskový chleba, recenzi na vysavač, který stejně nikdy nekoupím, a teď i tento naprosto nezbytný text.

Nejspíš to bude tím, že moje produktivita je přímo úměrná počtu úkolů, které ignoruji. Takže pokud zrovna vidíte, že přidávám nový příspěvek, buďte si jisti, že někde v kanceláři právě vybuchuje časovaná bomba v podobě mého nedodělaného projektu. Ale co, aspoň bude o čem psát zítra, až budu dohánět to, co jsem dneska tak mistrně odsunula na vedlejší kolej.