JAK JSEM CHTĚLA PIZZU, ALE AI MI VYGENEROVALA TEMELÍN.

Rozhodla jsem se, že zlomím kód moderní doby a vytvořím aplikaci, která mi bude sama objednávat pizzu pokaždé, když se na mě v zrcadle podívá někdo s tak zoufalým výrazem, jako mám já po osmi hodinách v kanceláři.

Vyzbrojena nejnovějšími AI nástroji jsem si připadala jako digitální Elon Musk, akorát s tím rozdílem, že moje „raketa“ má tendenci vybuchnout už při pokusu o zobrazení tlačítka „Potvrdit“.

Moje konverzace s AI vypadají jako dialog s velmi sebevědomým, ale totálně mimoňským kolegou, co právě vypil pět piv na pláži. Já mu napíšu: „Chci jednoduché menu,“ a on mi vygeneruje kód, který pravděpodobně dokáže ovládnout jadernou elektrárnu v Temelíně, ale neumí vypsat „Ahoj“. Umělá inteligence má totiž syndrom snaživého stážisty: místo aby vám podala šroubovák, postaví vám továrnu na šroubováky.

Když se ho pak snažím upozornit, že jsem chtěla aplikaci na pizzu, a ne systém pro řízení letového provozu v Tokiu, začne se mi omlouvat s takovou servilitou, že mám chuť mu poslat virtuální kytici.

AI mi tvrdí, že „tohle řešení je optimální“, zatímco moje aplikace vypadá jako stavebnice z Chevy – sice se tváří důležitě, ale v jádru je to jen zmatek, který nikdo nechápe. Nakonec jsem to vypnula, otevřela si lahváče a došlo mi, že jestli nás mají jednou ovládnout stroje, tak to bude hodně dlouhá a tragikomická podívaná. Zítra to zkusím znovu. Ne proto, že bych byla optimista, ale proto, že mě baví sledovat, jak se mě AI snaží přesvědčit, že chyba není v jejím kódu, ale v mém velmi, velmi specifickém zadání.