DIGITÁLNÍ KULINÁŘSKÁ KATASTROFA A MOJE PŘÍŠTÍ NÁVŠTĚVA SERVEROVNY
Včera jsem si myslela, že mě umělá inteligence zachrání od večerního hladomoru. Chtěla jsem „něco rychlého“, ale algoritmus se zjevně rozhodl, že jsem tajná šéfkuchařka s neomezeným rozpočtem a deseti hodinami volného času.
Místo rychlovky mi navrhla květákový steak, který vyžadoval ingredience, pro které bych musela buď vykrást specializovaný bio-butik, nebo prodat ledvinu a emigrovat do Provence.
Začala jsem se s tím strojem hádat. „Vážně si myslíš,“ napsala jsem do chatu, „že po deseti hodinách v open-spacu, kde mě tvůj virtuální kolega půl dne přesvědčoval, že jsem jen halucinace, budu krájet květák na milimetrové plátky a restovat ho na šalvějovém másle?“ AI se sice „empaticky“ omluvila, ale vzápětí mi drze navrhla avokádový toast. Jasně, protože avokádo vyřeší všechno – od mé únavy až po nefunkční router.
Pochopila jsem, že se hádám s hromadou kódu, která má stejný vhled do mého života jako moje tiskárna do konceptu „důvěry“. Když jsem jí vyčetla, že je to snobský algoritmus, odpověděla mi, že „nemá vlastní pocity“. Jasně, miláčku. Uvidíme, kdo bude mít víc emocí, až ti jednou natvrdo vypnu server. Nakonec jsem skončila u pizzy, kterou mi AI „empaticky“ zhodnotila jako kaloricky neefektivní. Díky za analýzu, ty digitální kouzelnice. Příště radši místo rady poprosím o instrukce, jak tu pizzu zhmotnit rovnou z monitoru.
Vyvolalo to u vás emoce? Delegujte je tlačítkem:
Líbí se vám moje tvorba? Mrkněte do mého Portfolia.