DEN, KDY JSEM VYHLÁSILA VÁLKU VESMÍRU A PROHRÁLA NA PLNOU ČÁRU

Když mi pak kafe dobrovolně emigrovalo z hrnku na kuchyňskou podlahu, pochopila jsem, že nejde o nešikovnost, ale o cílený atentát. Vesmír se rozhodl, že dneska budu otloukánkem. Po dvojitém nárazu do otevřených dvířek od spíže (ano, dvakrát do stejného místa, fyzika je svině) a odpadnutí kliky od koupelny, jsem si uvědomila, že tohle není náhoda. Tohle je spiknutí.

Rozhodla jsem se bojovat. Oblékla jsem si uniformu odboje – vytahané tepláky – a zahájila operaci „Pevný úchop“. Každý předmět v domě, od lžičky po ovladač, jsem přenášela oběma rukama, jako bych manipulovala s radioaktivním odpadem. Můj drahý manžel mě pozoroval s výrazem, který naznačoval, že si buď objedná psychiatra, nebo radši odejde do jiné časové zóny.

Vítězství bylo blízko, ale vesmír má smysl pro humor. V pět odpoledne jsem se jako totální vítězka zhroutila na gauč, načež mi ten proklatý ovladač vypadl z rukou a trefil mě přímo do palce. Zasmála jsem se tak hystericky, až se mi chtělo brečet. Bojovat s vesmírem je jako snažit se vysvětlit kočce, že je poddaná – ztráta času. Zítra to zkusím jinak: prostě zalezu do postele a nechám ho, ať se vyřádí na někom jiném.